Autor:
Publikováno dne: 22. 05. 2007

K otázkám archeologické památkové péče v Praze

Zdeněk Dragoun – Jan Havrda – Zdeněk Lochmann – Martin Omelka – Michal Tryml
(plná verze - archeologicka-pamatkova-pece.pdf (Adobe Acrobat document))

Samostatné archeologické oddělení tehdejšího Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody bylo založeno v březnu roku 1965. Vyvolala jej potřeba zajistit záchranné archeologické výzkumy na četných stavbách zejména v historickém jádru Prahy. Tomuto svému úkolu se věnovalo po celých 40 let své existence. Od samého počátku své činnosti oddělení evidovalo zemní zásahy na stavbách, ke kterým vydávalo památkářské odborné vyjádření a určovalo místa provedení záchranných výzkumů.

Naše pracoviště dnes vytváří a spravuje databázi stavebních akcí, spojených se zemními pracemi, na celém území Prahy. Od roku 1994 je tato databáze vedena na počítači a v této formě čítá již přes 13 000 položek. Do databáze jsou průběžně zaznamenávána důležitá data sloužící jednak k identifikaci akce a hlavně pro praktické potřeby archeologických výzkumů – tedy např. spojení na investory či jejich zástupce, jsou tu i základní údaje o proběhlém výzkumu a jeho autorech. Tato databáze je využívána při koncipování odborných stanovisek k ověření „archeologické historie“ dané lokality, tzn. např. zda výzkum zde již proběhl, s jakým výsledkem, kdo ho prováděl apod. Druhým způsobem využití jsou přímo archeologické výzkumy. Naše pracoviště tak vlastně zajišťuje informační servis jak pro archeologické instituce pracující na území Prahy, tak zároveň pro investory, kteří jsou rychle, komplexně a vyčerpávajícím způsobem informováni o svých zákonných povinnostech týkajících se archeologického výzkumu a o institucích tyto výzkumy v Praze provádějících. Do budoucna plánujeme rozšíření spolupráce s jednotlivými stavebními úřady tak, aby pokud možno všichni stavebníci obdrželi informaci o nutnosti archeologického výzkumu a to i ti, kteří stavějí mimo areály památkových rezervací a zón. Naším cílem je dosáhnout toho, abychom měli přehled o všech terénních zásazích v Praze a mohli tak účinně zajišťovat ochranu archeologických památek před zničením stavbou včasným provedením archeologického výzkumu.
Podmínka umožnění archeologického výzkumu plynoucí ze zákona je obsažena i ve výrokové části našich odborných stanovisek. Sice se tak dostáváme do sporu s výkladem právníků MK ČR, kteří tvrdí, že povinnost plynoucí přímo ze zákona zde nemá co dělat a jsou ochotni připustit zmínku o archeologii ještě tak v odůvodnění výroku. Důvod našeho postupu je praktický a je veden snahou o co největší informovanost stavebníků o potřebách archeologického výzkumu. Též pro úředníky odboru památkové péče magistrátu je to upozornění na to, aby v odůvodnění svých rozhodnutí nutnost výzkumu uvedli a uvědomili zvláštním dopisem i stavebníky mimo chráněné oblasti o jejich povinnostech.
S ohlédnutím na vydávaná odborná vyjádření ke stavebním záměrům na území Pražské památkové rezervace je možné konstatovat, že ve valné většině požadovala provedení záchranného archeologického výzkumu. Vysloveně zamítavých stanovisek bylo minimum (např. tunel pod ulicí Na příkopě, podzemní garáže na Mariánském a Malostranském náměstí aj.) a byla vesměs úspěšná. Častější byly případy úprav definitivního projektu s přihlédnutím k učiněným archeologickým nálezům (např. posunutí kolektoru v Linhartské ulici do větší hloubky s ohledem na zdivo románského kostela sv. Linharta, rezignace na snížení terénu zahrady v Lichtenštejnském paláci, rezignace na větší množství zemních zásahů vyvolané finančními náklady archeologického výzkumu).
Vzhledem k velkému počtu záchranných archeologických výzkumů na území hlavního města Prahy a s ohledem na potřebu tyto výzkumy koordinovat mezi pražskými archeologickými pracovišti byla již v roce 1969 zřízena Archeologická komise pro hl. m. Prahu. Zakládajícími členy byl Archeologický ústav ČSAV, Muzeum hl. m. Prahy a tehdejší Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody. V roce 1980 byla pod názvem Pražská archeologická komise ustanovena při odboru kultury NVP jako jeho poradní a iniciativní orgán v záležitostech týkajících se památkové péče o archeologické památky.
Po roce 1989 došlo k jednorázovému zrušení všech komisí zřízených NVP. Tím formálně zanikla i Pražská archeologická komise, ale její členové se scházeli dále, především z důvodů nutnosti řešit zejména koordinaci výzkumů mezi zúčastněnými institucemi a přicházeli i zástupci nově vzniklých institucí. V maximálním počtu tak vedle zakládajících institucí byly členy komise Národní muzeum v Praze, dále společnosti Archaia a Archeos, Ústav archeologické památkové péče středních Čech a dnešní ústřední pracoviště Národního památkového ústavu. Dne 22. 12. 1998 na pokyn ředitele odboru památkové péče MK ČR zřídil ředitel Pražského ústavu památkové péče archeologickou komisi jako svůj poradní orgán. Do této komise byli jmenováni členové v té době právně neukotvené, nicméně fungující komise. Poradní archeologická komise byla pak inovována 9. 4. 2001 a 2. 4. 2003.
Již na počátku 90. let 20. století (tedy dlouho před vznikem Maltské konvence) se naše instituce a následně i Pražská archeologická komise zabývala také otázkami cílené ochrany území s archeologickými nálezy v hlavním městě Praze .

K vytipování lokalit navržených k ochraně bylo nezbytné bližší poznání stávajícího stavu. Důležitým krokem v tomto směru byla revize stavu archeologických terénů v Pražské památkové rezervaci .
Mapa stavu archeologických terénů v Pražské památkové rezervaci je projekt, který byl zahájen v roce 1996 na půdě archeologického oddělení tehdejšího Pražského ústavu památkové péče jako reakce na abnormální růst stavebních aktivit v historickém centru města.
Projekt byl realizován s podporou účelové dotace Ministerstva kultury České republiky. Cílem projektu bylo vytvoření mapy s připojenou databází, která by zachytila a sloučila do jednoho materiálu nově shromážděné informace o plochách se zničenými archeologickými terény a převzatá data o provedených archeologických výzkumech, a to v kombinaci s dalšími dostupnými podklady.
Jako základní vstupní data byla použita digitální referenční mapa jednotlivých katastrů, stavebně historické průzkumy Prahy, stavební plány objektů z archivů obecních úřadů a podrobná mapa archeologických dokumentačních bodů na území Pražské památkové rezervace L. Hrdličky realizovaná s podporou Grantové agentury České republiky3.
Volně mimo zadání byla do projektu připojena ortofotomapa rezervace, Jüttnerův plán města Prahy z roku 1816 a Stabilní katastr Prahy z let 1841-2. V roce 2000 až 2001 byla do projektu v rámci jeho rozšíření včleněna mapa podzemí PPR z roku 1969 – 1970.
Právě na základě výše uvedených podkladů vznikla mapa oblastí se zničenými archeologickými terény vytvořená metodou vynášení ploch s vytěženými archeologickými terény (sklepními prostory, podzemními garážemi, protipožárními nádržemi, vestibuly metra, podchody atd.), která byla propojena s mapou míst archeologicky prozkoumaných. V roce 1998 byl základní projekt ukončen.

Celý grantový úkol byl od počátku koncipován jako volná součást Státního archeologického seznamu, který vznikal ve stejné době na půdě dnešního Ústředního pracoviště Národního památkového ústavu, jehož účelem bylo a je využít shromážděné informace pro včasné odhalení střetu zájmů s cílem zajistit systematickou záchranu a ochranu archeologických nálezů nemovité a movité povahy při stavebním a územním řízení. Filosofie tohoto přístupu, který považuje každé území za území s archeologickými nálezy, pokud není dokázán opak, byla přijata i v našem projektu. Z důvodu kompatibility s projektem Státního archeologického seznamu byl jako software pro zpracování zvolen totožný systém (vektorový systém Arcinfo pro Windows 95 s připojenou databází Paradox 6.0 pro Windows), který využíval pro svůj projekt i Státní památkový ústav.
Na základě sebraných a sjednocených dat vznikl geograficko informační systém, jenž umožnil pražským archeologům učinit další kroky ve snaze ochránit co nejkvalitněji dochované historicky cenné terény. Již v roce 1999, z podnětu našeho oddělení, vytipovala a doporučila na archeologickou ochranu Pražská archeologická komise 122 ploch uvnitř rezervace. Ke každé ploše bylo připojeno stručné zdůvodnění návrhu.

Zároveň komise navrhla, aby se vybrané plochy řídily tímto režimem:

  • Na lokalitách není možné provádět plošné zemní zásahy (budování nových podzemních prostor), včetně archeologického výzkumu.
  • Nové objekty je možné budovat pouze nepodsklepené.
  • Umístění liniových staveb (zřizování nových inženýrských sítí) bude vždy konzultováno v těchto lokalitách s archeology NPÚ. Platí zásada, že pokud je možné vést novou liniovou stavbu mimo vyhlášenou lokalitu, byť delší trasou, je dané území nedotknutelné.
  • Pro opravy inženýrských sítí platí povinnost využít stávající trasy a rozsahy stávajících liniových staveb.

Celý návrh byl následně předán Útvaru rozvoje hlavního města Prahy k začlenění do urbanistické studie Pražské památkové rezervace4, kam byl spolu s úrovní archeologicky zničených ploch zařazen jako samostatné patro archeologie. V roce 2001 proběhlo první a prozatím poslední jednání o předložené urbanistické studii. Znamená to, že náš návrh nebyl nikdy (nebo optimisticky nebyl doposud) právně zakotven. V odborných a úřednických kruzích nicméně povědomí o něm existuje (byť je používán spíše v obráceném gardu jako argument pro možnost zemních zásahů, provázených samozřejmě archeologickým výzkumem, v místech, která nejsou navrhovaná za nedotknutelná). Protože jsme přesvědčeni, že základní myšlenka je správná a realizovatelná, v současné době zvažujeme nové postupy směřující k její prosazení.
Od doby zpracování seznamu chráněných archeologických ploch v Pražské památkové rezervaci uplynulo již téměř 10 let. Probíhající diskuse o uplatňování závěrů Maltské konvence nabízí vhodnou příležitost k ohlédnutí a zhodnocení tehdy zvoleného postupu. Současně bychom chtěli této možnosti využít k aplikaci dosavadních zkušeností na úpravy, které považujeme v seznamu chráněných ploch za prospěšné a předložit nejen tyto změny, ale v podstatě celý systém znovu k diskusi. Navrhované změny vycházejí z obecného pohledu na problematiku ochrany archeologických památek, v němž došlo v uplynulých deseti letech k určitému posunu a to v podstatě bez ohledu na Maltskou konvenci, dále ze zkušeností z dosavadního omezeného fungování systému chráněných ploch a konečně z našich konkrétních, v poslední době upřesněných znalostí o jednotlivých lokalitách, především o výškových poměrech jednotlivých stratigrafických horizontů.
Zdůrazňujeme, že v obecné rovině stále pokládáme za potřebné, aby navrhovaný systém ochrany archeologických terénů byl výběrový. I přes kritiku, se kterou se tento přístup setkává, přes nejnovější trendy ochrany archeologických památek, které preferují ochranu souvislostí před ochranou jednotlivých lokalit, jsme přesvědčeni, že není možné proti plošným výkopům v žijícím městě chránit celé čtvrti, byť jsou tak historicky cenné jako je například centrum Malé Strany. Jsme si jisti, že někdy navrhovaná plošná ochrana není v praxi uskutečnitelná a pokus o její uplatnění by nutně obrátil podstatnou část veřejnosti proti oboru jako brzdě jakýchkoli aktivit na dotčeném území. Diskusi je samozřejmě možné vést o velikosti, počtu a dislokaci navržených chráněných ploch. Například na zmíněné Malé Straně by bylo zjevně žádoucí vytipovat více či méně souvislý pás chráněných ploch mezi Petřínem a Vltavou, přičemž lokality nemusí být nutně v jedné linii.
Za samozřejmou pokládáme v této souvislosti skutečnost, že navrhovaný systém bude průhledný a čitelný. Musí být naprosto zřetelné, proč byla ta či ona lokalita zařazena do seznamu, důvody pro zařazení musí být jasné a obhajitelné před odbornou i laickou veřejností. Tím chceme předejít i někdy uplatňované praxi, kdy proklamovaná ochrana archeologických památek posloužila (často nearcheologům) jako důvod nesouhlasu s plánovanou akcí, když se jiné důvody zdají nedostatečné. Takový postup je možné sice chápat, ale rozhodně není doporučeníhodný. Jeho masivním uplatňováním bychom podrývali důvěryhodnost oboru. S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že jasně formulovaný výběr chráněných lokalit musí být proveden na základě vysoce odborných hledisek.
Považujeme za potřebné zdůraznit, že navrhovaný systém v žádném případě neznamená, že všechny plochy neuvedené v seznamu budou moci být po provedeném výzkumu vytěženy. I nadále bude samozřejmostí individuální posuzování každé větší plochy, tlak na investora k respektování alespoň její části, nebo v případě nutnosti požadavek zachování významnějších nálezů in situ.
Některé důvody, pro které se navržený systém zatím v Praze nepodařilo uvést do praxe, můžeme v různé míře ovlivňovat. Mezi nimi je i nutná změna postoje odborné veřejnosti, tj. archeologů samých. Valná většina z nás souhlasí s výrazným omezením výkopových prací – i když někdy jen potud, pokud se nedotýkají nás samých nebo tématu, který chceme zpracovávat. Je nutno přiznat, že tento postoj se mění, snad jenom nepříliš rychle. Postoj archeologů je zapotřebí podle našeho názoru formovat již v průběhu studia a věnovat výrazně zvýšenou pozornost seznámení studentů s nutností ochrany archeologických památek a možnostem jejího dosažení. Druhým žádoucím předpokladem je dosažení stavu, kdy informovaná a poučená veřejnost je ochotna akceptovat ochranu archeologického dědictví, byť i za cenu určitého omezení. Takovýto postoj pak nemůže zůstat bez vlivu na rozhodující část obecních elit v zastupitelských orgánech, jejichž postoj např. k tvorbě územního plánu je zásadní5. Je ovšem třeba přiznat, že práce s veřejností je jedním z nejslabších článků současného systému památkové péče. Do značné míry negativní vztah veřejnosti k památkářům je i výsledkem tohoto přístupu.
Téměř desetiletý odstup od zrodu návrhu na chráněná území umožňuje navrhnout jeho určitou revizi co do počtu a rozlohy chráněných lokalit i stanovit individuální režim ochrany pro každou lokalitu zvlášť. Několikráte již zmíněné území Malé Strany chceme použít jako prostor, na němž lze uvedené úpravy demonstrovat. K porovnání jsme vybrali oblast jižní části Malé Strany. Jde o lokalitu, v níž jsme v uplynulých letech intenzivně pracovali a provedli jsme zde řadu záchranných výzkumů vyvolaných stavební činností. Díky tomu máme k dispozici daleko více informací o stavu onoho „podzemního archivu“, o jehož dochování usilujeme.
Oblast lze nejstručněji charakterizovat jako území ležící zhruba mezi Újezdem a Malostranským náměstím, jehož středem probíhá ve směru sever – jih jako přirozená osa Karmelitská ulice. Území je sevřené mezi vrch Petřín na západě a Čertovku na východě. Historicky jde o území, které někdy v raném středověku proťalo mohutné opevnění jižního obvodu levobřežního podhradí. Oblast vně obnovované linie přemyslovské fortifikace zůstala neopevněna až do výstavby gotických hradeb za Karla IV, kdy se stala součástí Malé Strany.
Nejnázornější bude předvést některé naše návrhy na konkrétních příkladech. Je třeba upozornit, že uváděná čísla jsou převzata z číslování jednotlivých ploch ve stávajícím seznamu, pokud u plochy číslo chybí, jde o území nově navrhované.

Co znamenají navrhované změny pokud jde o celkový rozsah chráněného území? Dochází k jeho nepatrnému snížení, v popisované jižní části Malé Strany z 15 % na 13 % celkové plochy, nicméně jsme přesvědčeni, že navrhované změny současně znamenají adresnější a tedy i kvalitnější ochranu. Předložený návrh přirozeně neřeší cestu, jak dosáhnout nejúčinnější ochrany vybraných ploch. To je i problém právní a má nepopiratelně i svou taktickou stránku6. Není to tedy otázka pouze pro archeology. Zatím bychom i přes některé varující příklady upřednostňovali úlohu samosprávy.

Z podaného přehledu činnosti a ze souvisejících zkušeností s archeologickou památkovou péčí v Praze vyvozujeme následující závěry:

  • Archeologická pracoviště neztratí svoji věrohodnost v očích odborné i laické veřejnosti jen tehdy, když budou trvat na nedotknutelnosti ověřených a jasně vymezených lokalit s formulovaným významem pro poznání vývoje příslušných území.
  • Zásadní negativní stanovisko ke všem plošným stavebním zásahům do archeologických terénů v historickém jádru Prahy není podle našeho názoru průchodné. V dvoustupňovém systému památkové péče nepřinesou výsledek jednostranné kroky, neprojednané nebo pokud možno neinstitucionalizované orgány státní správy. Z konkrétních cest právního ukotvení ochrany vybraných pražských lokalit přichází v úvahu samostatný zápis každé z těchto ploch za archeologickou památku, jejich ochrana v rámci procesu vzniku (v současnosti spící) urbanistické studie Pražské památkové rezervace nebo inovací nařízení vlády o Pražské památkové rezervaci, jehož součástí by mohl navrhovaný seznam být. Rozhodnutí o nejvhodnějším způsobu ochrany je třeba konzultovat jak po stránce právní tak realizační s příslušnými partnery (Ministerstvo kultury ČR, Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu MHMP).
  • Upřesňování vertikálního i horizontálního rozsahu vymezených lokalit a podmínek ochrany archeologického dědictví musí zůstat otevřeným systémem, schopným reakcí na nová zjištění. V případě vyhlášení jeho právní závaznosti a jejího dodržování pak lze logicky předpokládat, že nová zjištění budou možná pouze vně vyhlášených chráněných ploch a že tak bude možný pouze jejich nárůst, nikoliv úbytek.

Poznámka na závěr.
V probíhající diskusi o zintenzivnění archeologické památkové péče zatím panuje terminologický chaos (stačí porovnat příspěvky v tomto čísle). Přesto je nutné uvážlivě vybírat a vážit používané termíny. Neznáme případ, v němž je „provedení záchranného archeologického výzkumu záchranou území s archeologickým dědictvím. I „část archeologů z NPÚ ÚOP, kteří si své místo v NPÚ zaměňují s pozicí v Archeologickém ústavu AV ČR“ a mají tedy „logicky blíže k záchraně archeologických památek terénním (destruktivním) výzkumem než k jejich ochraně ponecháním na původním místě“ (tamtéž) si je (na rozdíl od autora citovaných slov) vědoma, že provedením výzkumu přestává být zkoumané místo územím s archeologickým dědictvím (lépe by asi bylo použít termín „územím s archeologickými nálezy“). Nutno ovšem upozornit na lehce zamlčovanou skutečnost, že záchranné archeologické výzkumy jsou realizovány tam, kde dochází k ničení archeologických terénů nearcheologickými aktivitami, nejčastěji stavbou.