Autor:
Publikováno dne: 16. 01. 2009

Výroční zpráva 2006


Výroční zpráva 2006

Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze

Editor: Zdeněk Dragoun, Petr Vaňous
Týnská literární kavárna
Praha 2007

Obsah

Úvod
(Michael Zachař).............................................................

Zpráva o založení veřejnosti přístupné sbírky historických stavebních cihlářských prvků na NPÚ HMP
(Jana Růžičková).....................................................................................................

Drobné poznatky ze stavebních úprav u sv. Jakuba v Praze na Starém Městě
(Eliška Kokinová – Miroslav Kovář)......................................................................

Restaurátorská obnova fasády a uměleckořemeslné výzdoby hotelu Imperial
(Petra Cibulová - Martina Bártová).........................................................................

Restaurování kaple bývalého vojenského hřbitova v Karlíně
(Michael Zachař).....................................................................................................

Rekonstrukce Hudebního divadla v Karlíně
(Lubomír Sochor)....................................................................................................

Obnova fasády Dolní Landhausky
(Martina Bártová)....................................................................................................

Zpráva k Dolní Landhausce v Havlíčkových sadech čp. 60 na Vinohradech
(Renata Zemanová)................................................................................................,

Pohřebiště pod Pražským hradem
(Tomasz Cymbalak – Michal Tryml)......................................................................

Archeologický výzkum plochy dvora domu čp. 1064/I v Týnské uličce na Starém Městě v Praze 1
(Jaroslav Podliska)...................................................................................................

Archeologický výzkum při rekonstrukci morového sloupu Nejsvětější Trojice na horním Malostranském náměstí
(Jan Havrda)............................................................................................................

Archeologický výzkum v budově grotty Valdštejnské zahrady
(Jarmila Čiháková – Martin Müller)........................................................................

Zemřela Helena Olmerová
(Michal Tryml – Zdeněk Dragoun).........................................................................

Úvod

Rok 2006 byl první rok, který jsme všichni svorně prožili v našem novém sídle, v historické budově čp. 356, Na Perštýně 12, na Starém Městě pražském. Zvláště první měsíce roku, jehož zima patřila k nejtužším v novodobé historii, prověřily po všech stránkách odolnost zaměstnanců, neboť místnosti se jen obtížně vytápěly. Dnes však lze již říci, že budova si po odchodu stavby takzvaně sedla, je dobře zabydlená a slouží denním potřebám chodu instituce, tedy jak zaměstnancům, a to především, tak široké odborné a laické veřejnosti, před kterou se dnes nemusíme stydět za technicky i morálně dožilé chodby předchozího působiště.
Počátek roku 2006 byl ve znamení změn ve vedení Národního památkového ústavu. Proběhl konkurz na generálního ředitele a následovaly konkurzy na místa ředitelů jednotlivých územních pracovišť. V konkurzu jsem obstál a po dvouměsíční epizodě, kdy jsem byl pověřený vedením, jsem byl s účinností od 31. 1. 2006 jmenován znovu do funkce a mohl kontinuálně pokračovat v řízení pracoviště (NPÚ, ú.p. čj. 831/2006).
V agendě přicházely závažné úkoly co do složitosti a společenského významu řešených témat. V uplynulém roce k nim patřily například konzultace urbanistického řešení Vítězného náměstí v Dejvicích, restaurování Schwarzenberského paláce na Hradčanech a paláce Beethoven v Lázeňské ulici na Malé Straně, komplexní obnova Karlínského divadla, postupná obnova Gröbeho vily se zahradou na Královských Vinohradech, konverze industriálních památek (Holešovický pivovar), ale také mediálně ostře sledované projekty dostavby Pankrácké pláně, transformace holešovického přístavu či paláce U Hybernů.
Míváme možná občas jako památkáři pocit, že zaujímáme příliš pasivní roli, v níž navíc nebýváme vždy vítězi. Je ale nesporné, že každá zachráněná památka – a to nejen stavba, ale třeba oltářní obraz, pamětní deska či kamenný patník – jsou dobrým a potřebným výsledkem snah a odborných dovedností pracovníků památkové péče. Občasné sklony k defétismu proto, soudím, nejsou na místě. Proces zrodu a odchodu všeho na světě je přece přirozený a chátrání nelze odmyslet od veškerého života. Naším úkolem je ovšem chátrání udržovat v potřebných mezích tak, aby objekt nebyl ohrožen ve své hmotné podstatě.
Sborník odborných příspěvků, který letos poprvé nabízíme v kvalitnějším celobarevném polygrafickém ztvárnění, prezentuje v co nejrozmanitějším výběru škálu témat a úkolů, jimiž se pracovníci v daném období zaobírali a jako takový nechť slouží k prohloubení poznání o památkovém fondu hlavního města Prahy.

Michael Zachař, ředitel NPÚ ÚOP Praha




Pohřebiště pod Pražským hradem

Tomasz Cymbalak – Michal Tryml

V letech 2006 a 2007 probíhaly zjišťovací průzkumy v objektu paláce Harburval-Chamaré ve Sněmovní ulici čp. 171/III na Malé Straně. Byly vyvolány záměrem investora na rekonstrukci objektu. Ze strany pražského pracoviště NPÚ šlo o pokus provést komplexní průzkum objektu jak z hlediska archeologického tak stavebně historického ještě před zpracováváním projektové dokumentace. Současně byl také prováděn soupis umělecko – historických prvků (Kateřina Kroulíková). Výsledky stavebně historického průzkumu byly jeho autory Michaelem Ryklem a Matoušem Semerádem již zpracovány (SHP Sněmovní čp. 171/III, rkp.) a publikovány zatím velmi stručným sdělení na webových stránkách archeologického odboru (www.archeopraha.cz) ze dne 11. 07. 2007.
Sondy archeologického zjišťovacího výzkumu pokryly s výjimkou plochy zahrady – na níž se nepočítá s novou zástavbou - více méně rovnoměrně celý půdorys objektu. Výsledky se nyní zpracovávají, již v této fázi je ale možné říci, že jedním z nejzajímavějších nálezů byly fragmenty dvou hrobů objevených v zahradním křídle budovy pod podlahou přízemí. Terénní situace byla v místě sondy bohužel velmi poškozená mladšími zděnými konstrukcemi, takže ani jedna hrobová jáma nebyla dochována v úplnosti.
Ze severní jámy (označené jako hrob 2) byla odkryta pouze její nejvýchodnější část, v níž se z hrobu dochovaly pouze kosti spodních částí nohou. Z jižněji položeného hrobu (hrob 1) zůstala naopak zachována jen horní část kostry - od lebky až k pánvi. Ruce pohřbeného byly zkřížené před tělem. Z obou hrobových jam se dochovaly jen jejich 10 až 20 cm hluboké partie spodních částí vytesaných do skály. Dřeva rakví ani prken nebyla nalezena, ale podmínky k jejich dochování byly mimořádně nepříznivé. Celá situace byla v terénu špatně čitelná, nicméně je velmi pravděpodobné, že obě jámy byly ve vzájemné superpozici. Výkop jámy jižněji položeného hrobu překrýval část obrysu hrobové jámy hrobu 2. Hrob 1 je tudíž mladší.
Antropologický posudek ukázal, že oba pohřbení byli muži. Muž uložený (kosterní pozůstatky) v hrobě 1, se dožil přibližně 30 až 40 let. Problematické – jako ve většině podobných nálezů - je datování nalezených pohřbů. U koster nebyl nalezen kvalitní datovatelný materiál (např. šperky). Keramiku získanou ze zásypu jámy hrobu 1, datovanou nejspíše do 11. století, lze použít jen velmi volně.
Na poněkud jistější půdě se pohybujeme, pokud jde o historickou interpretaci objevených pohřbů. Zjevně nebude chybou, přiřadíme–li je k hrobovým nálezům učiněným v letech 1926 a 1927 při stavebních úpravách zahrady Na Valech. Při zemních pracích, které souvisely s výstavbou betonové opěrné zdi v těsném sousedství zahradního křídla paláce Harbuval-Chamaré, bylo tehdy objeveno minimálně 11 hrobů. Nález publikovala K. Tomková (K. Tomková, Castrum Pragense I, 1988, 185), která podle nalezených záušnic datovala pohřebiště rámcově do 11. až 12. století. Náš nález, vzdálený jen několik desítek metrů, je bezesporu součástí téhož pohřebiště. Na první pohled jednoduchou situaci komplikuje poloha kostry v hrobu 1, respektive poloha jejích rukou složených na břiše. Podle zjištění K. Tomkové, která se otázkám spojeným s pohřbíváním na Pražském hradě a v jeho okolí věnovala, se tato poloha nevyskytuje před 13. stoletím (K. Tomková, Castrum Pragense 7, 2005, I/1, 179). Ve starším dobách byly kostry ukládány do hrobů téměř výlučně s rukama podél těla.
Při hledání církevní stavby, ke které by pohřebiště patřilo, upozorňuje většina badatelů na kostel sv. Michala, poprvé připomínaný sice až v roce 1354, ale velmi pravděpodobně staršího založení. Umístění kostela bylo nejčastěji hledáno v hmotě západního traktu paláce (např. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy, Malá Strana, 270). Řešení lokalizace kostela bylo proto jedním z hlavních úkolů provedeného SHP. Přes hustou síť položených sond je nutné konstatovat, že autorům průzkumu se nepodařilo ve zdivu paláce identifikovat žádné zdivo, které by mohlo být interpretováno jako pozůstatek kostela. Pravděpodobně bude nutné hledat zbytky této stavby - pokud nebyla zcela odstraněna - na ploše zahrady.


Archeologický výzkum plochy dvora domu čp. 1064/I v Týnské uličce na Starém Městě v Praze 1

Jaroslav Podliska

Mezi historicky nejcennější části Starého Města náleží území v okolí tzv. Týnského dvora a kostela P. Marie před Týnem. Nepravidelná a křivolaká uliční síť situovaná na východ od Staroměstského náměstí zde vymezuje několik domovních bloků, jejichž nepravidelně formovaná dispozice vypovídá o jejich složitém urbanistickém vývoji. Počátky osídlení této části města jsou spojeny s procesem osidlování staroměstských teras a následně vznikem centrálního tržního místa a to nejspíše v závěru 11. nebo na počátku 12. století. Zcela zásadní informace pro poznání především středověké etapy zdejšího osídlení zde přináší takřka výhradně archeologie a to prostřednictvím svých záchranných výzkumů.
Příležitost k zisku nových poznatků se naskytla pracovníkům archeologického odboru v průběhu letních měsíců roku 2006, kdy na ploše dvora původně činžovního domu v Týnské uličce byl realizován plošný výzkum, vyvolaný stavebním záměrem nových suterénních prostor.
Dům čp. 1064/I je v dnešní podobě novostavbou a společně ze sousedními domy čp. 1063/I a 628/I byl vystavěn až v rámci asanačního projektu na sklonku 19. století. Na jejich místě se dříve nalézal rozměrný měšťanský dům čp. 628 „U černého (modrého) jelena“. První zpráva o domě na nároží Týnské ulice a Týnské uličky pochází až z roku 1361. Výrazně pozdní zmínka však nic nevypovídá o minulosti objektu. Hmatatelným dokladem stavebních počátků se na samém závěru existence domu stalo zjištění románského zaklenutého prostoru, situovaného v nároží stávající stavby, který byl těsně před demolicí objektu rozpoznán a částečně dokumentován architektem Karlem Fialou. Doklady starší raně středověké zástavby byly následně zjištěny také i z bezprostředního sousedství domu a to jak v podobě kamenných pozůstatků domů kvádříkového vzhledu (čp. 606/I palác Kinských, čp. 639/I, 641/I areál Týnského dvora), tak v podobě archeologicky dokumentovaných zahloubených částí z původně dřevohliněných staveb (stejné objekty viz výše).
Zkoumaná plocha se nalézala v místech původní dvorní (severní) části staršího domu, přibližně na rozhranní dvorního (zadního) křídla a obdélného dvora. Celková zkoumaná plocha výzkumu činila cca 66 m2.
Horní partie historického nadloží byla spojena především s novověkými aktivitami na sledovaném území. Pod recentní betonovou úpravou povrchu dvora překrývající o něco starší dlažbu z křemencových kostek, se nalézala 1,5 m mocná poloha navážky, kterou můžeme spojit s procesem vyrovnání povrchu dvora po výstavbě stávající budovy. V jejím složení převažovaly uloženiny heterogenní povahy s vyšším podílem stavebního odpadu. Na několika místech ji porušovaly výkopy inženýrských sítí, které často poničily i starší situace. Navážky recentní povahy se nalézaly takřka na celé ploše dvora a překrývaly výrazněji nenarušené raně až vrcholně středověké sídlištní souvrství.
Nejstarší sídlištní komplex tvořilo výrazněji stratifikované raně středověké souvrství o mocnosti cca 1 – 1,5 m. V nejstarší stratigrafické úrovni se nalézaly pozůstatky nejméně dvou jámovitých výhní pyrotechnologické povahy, dokládající železářskou činnost. K nejvýraznějším objektům patřily rozměrnější, zahloubené objekty s rovným dnem, interpretované jako doklady domů. Prostorový rozsah výzkumu a především následný sídlištní vývoj porušil jejich pozůstatky natolik, že o rozsahu, podobě a proměnách nejstarší zástavby nelze uvést detailnější závěry. Předběžně lze dokumentovaná torza vyhodnotit jako převážně obdélné nebo čtvercové dřevohliněné stavby se zahloubeným prostorem a se sloupovou či kůlovou konstrukcí. Rozměrnější stavby v jednotlivých úrovních doplňovala neméně početná skupina menších objektů typu jam a jamek, situovaných místy do řad a mělkých výkopů roštového tvaru, které souvisejí s blíže neurčitelnou zástavbou nebo činností. Uloženiny a výplně všech objektů obsahovaly početné nálezy. Dominantní zastoupení měla keramika, v menším množství se podařilo získat i předměty z kovů (čepele nožů, torza zdobených ostruh a několika podkov), kosti a skla. Velice hodnotný nálezem byl drobný zlomek modrého skla z duté nádoby, zdobené zlatem a emaily, bezpochyby náležející mezi importy jihovýchodního původu.
Četná přítomnost keramických zlomků nádob zastoupených prakticky ve všech vrstvách tohoto sídlištního horizontu, umožnila sestavit relativně plynulou sekvenci vývoje, datující postupný nárůst souvrství již od sklonku 11. století (stopová přítomnost kalichovitých a převaha archaicky zduřelých okrajů), s těžištěm ve 12. století (klasicky zduřelé a vzhůru vytažené okraje). Především v závěru raně středověkého období, zde sídlištní aktivita nabyla natolik intenzivního rozměru, že během 100 let došlo v těchto místech k nárůstu terénu o více než 1 m.
Závěr raně středověkého období na této lokalitě byl spojen s výstavbou kamenných staveb. S uvedenou činností souvisely především mocnější polohy přemístěných podložních uloženin, na které nasedala prakticky souvislá, avšak nepříliš silná poloha opukové drtě s maltovými hrudkami nebo přímo maltovou krustou. Tato tzv. „románská“ stavební úroveň byla úzce spojena s nálezem zděné opukové konstrukce na severním okraji plochy dvora. Do staršího sídlištního horizontu se zde zahlubovala zeď, probíhající od západu k východu v nepatrném odstupu podél stávající ohradní zdi dvora. Dochované torzo zdi bylo tvořeno z nadzemní části, sestávající ze čtyř řádek kamenných kvádříků a ze základové partie, provedené formou hrubého lomového zdiva s nepravidelným lícem, silně prostoupeným běložlutou vápennou maltou. Líc kvádříků o rozměrech v průměru u horní partie 195 x 225 mm a dolní 310 x 360 mm, byla pečlivě otesána a vyrovnána. Ve střední části se projevilo zřetelné prosednutí nad starším objektem. Některé kvádříky vykazovaly stopy po poškození ohněm, především ve střední partii. Dochovaná délka zdi byla cca 7 m, výška celé konstrukce dosáhla 1,36 m (nadzemní část 0,78 m, základová partie 0,58 m). Zeď byla na západním konci porušena obvodovou zdí stávajícího domu, u východního konce nelze vyloučit její pokračování na sousední parcelu. Na její korunu částečně nasedala novodobá obvodová zeď sousedního domu. Románská zeď původně náležela s největší pravděpodobností do struktury rozlehlejšího stavebního celku, patrně domu, který se nalézal severně od současného dvora objektu (nebo ohradní zdi románského areálu). Dobu vzniku stavby lze předběžně stanovit na základě rozboru dokumentované terénní situace do průběhu 1. poloviny 13. století (zeď porušuje vrstvy s keramikou klasicky zduřelých okrajů).
Následné sídlištní aktivity bylo možné již sledovat pouze v omezené míře. Mezi několika spodními partiemi odpadních jam výrazněji vystupovaly zahloubené základové partie zdí, které je možné celkem bezpečně spojit se zaniklou zástavbou dvora a zadního traktu původně značně rozlehlého měšťanského domu, obráceného průčelím proti severnímu portálu chrámu P. Marie před Týnem. Časově se jednalo o aktivity sklonku 13. až 14. století. Pouze na omezené ploše východního okraje současného dvora se nalézala mocnější poloha stavebních navážek a valounové dlažby, časově spadajícího do pozdně středověkého až raně novověkého období vývoje domovního areálu. Tato historicky nejmladší poloha nadložní stratigrafie byla při asanaci staršího domu a výstavbě stávajícího objektu na větší části parcely radikálně odstraněna.
Geologický podklad místa byl tvořen povodňovými jemnozrnnými zahliněnými písky, který překrývaly štěrkopískové těleso říčních uloženin vltavské terasy VIIb. Během pleistocénu se zde na substrátu povodňových náplavů, vytvořila nepříliš zralá a výživná hnědá půda. Povrch půdy byl částečně narušen a někde i výrazněji snížen až v důsledku středověkého osídlení místa. Z geomorfologického hlediska se jednalo o místo s plochým reliéfem. Místo bylo díky převýšení nad tokem Vltavy dostatečně chráněno před dosahem velkých vod a s velkou pravděpodobností i katastrofálních povodní (platnost především pro raný středověk). Skalní podklad nebyl výzkumem zastižen.



Archeologický výzkum při rekonstrukci morového sloupu Nejsvětější Trojice na horním Malostranském náměstí

Jan Havrda

V roce 2006 byl proveden záchranný archeologický výzkum přímo před vrcholně barokní kašnou, která je součástí morového sloupu Nejsvětější Trojice, kde byla navržena nová šachta pro vodovod, hluboká 1,8 m. Svrchní navážkové vrstvy do hloubky 0,9 m byly kopány během stavby za archeologického dohledu. Středověká partie nadloží byla rozebrána archeologicky důsledně dle stratigrafické posloupnosti vrstev. Pod současnou dlažbou se nalézalo souvrství celkem šesti písčitokamenitých vrstev o celkové mocnosti 0,75 m. Vrstvy obsahovaly četné úlomky stavebního odpadu (cihel, opuky, malty, prejzů). Pod tímto souvrstvím se objevila poloha silně zahliněného písku s četnou břidlicovou drtí. Tuto polohu mocnou 0,10 – 0,15 m je možno interpretovat jako sekundárně přemístěné podloží (svahové sedimenty). V zahliněném písku i ve vrstvách, které ho překryly, byly nalezeny zlomky novověké keramiky datovatelné do 16. – 17. století. Pod druhotně přemístěnými svahovinami se nalézalo souvrství splachů v podobě písčitých jílů, které byly v jednom místě proloženy vrstvou stavebního odpadu. V tomto souvrství byly nalezeny fragmenty keramiky ze 14. století. Pod souvrstvím splachů byly odkryty vrstvy tvořené šedočernou hlínou patrně s příměsí organického materiálu a velmi vzácně s drobnými artefakty (hřebík, hrudka mazanice a zlomky vrcholně středověké keramiky 2. poloviny 13. – 14. století), dále kouskem dřeva a fragmenty zvířecích kostí. Souvrství vzniklo postupným nanášením materiálu na upraveném povrchu veřejného prostranství. V hloubce 1,8 m byla objevena nevýrazná dlažba, vyskládaná z mírně ohlazených opukových kamenů, mezi kterými se vzácně nalézaly říční valouny. Jednalo se o úpravu povrchu vrcholně středověkého Malostranského náměstí. Po jednání s investorem (MČ Praha 1) bylo docíleno změny projektu, který původně počítal se stavební jámou hlubší o 0,4 m. Objevená vrcholně středověká dlažba Malostranského náměstí tak nebyla zničena, ale byla překryta geotextilií a zůstala zachována pode dnem současné vodoměrné šachty.
Na konci července 2007 byla zahájena druhá etapa rekonstrukce kašny budováním nové kanalizace. V místě hlavního kanalizačního řadu je situována šachta hluboká 5,5 m, z které byla bezvýkopovou technologií vyvrtána 14,4 m dlouhá kanalizační přípojka pro zmíněnou kašnu. Tato technologie je šetrná k archeologickým situacím, kromě vstupní šachty nemusí být hlouben dlouhý a hluboký výkop.
Je nutno poznamenat, že první informace o osídlení v této části náměstí přinesl výzkum J. Čihákové a J. Zavřela, realizovaný v 1. polovině r. 1996, kdy byl hlouben rovnoběžkovým směrem příkop pro telefonní kabely včetně dvou nově budovaných kabelových komor v horní (západní) části náměstí (Čiháková – Zavřel, 1988, s. 265). Při výzkumu v roce 1996 bylo zjištěno, že pod dnešní dlažbou se sklonem od západu k východu probíhá mocné souvrství veřejného prostranství gotického města. Pod vrcholně středověkými dlažbami leží mladohradištní souvrství z cca 11. století, rozšiřující se k východu a dosahující mocnost 0,4 - 0,8 m, jehož báze je strmější než dnešní povrch. Mladohradištní souvrství s četnými pyrotechnologickými objekty a několika zahloubenými výrobními objekty neznámé funkce narostlo na mocném souvrství břidličných písků svahových sutí, které pohřbily horizont 8. století, dochovaný při západním okraji náměstí. Starší svahové sutě jílovito-hlinitého charakteru, na nichž horizont 8. století ležel, překryly pravěkou sídlištní vrstvu.

Literatura:
Čiháková J. – Zavřel J.: Praha 1 – Malá Strana, Malostranské náměstí horní, in: Dragoun Zd. a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 1995-96, Pražský sborník historický 30, 1998, s. 261.



Archeologický výzkum v budově grotty Valdštejnské zahrady

Jarmila Čiháková – Martin Müller

V červnu roku 2006 byly zahájeny práce na rozsáhlém archeologickém výzkumu při rekonstrukci areálu hospodářského zázemí augustiniánského kláštera u kostela sv. Tomáše na Malé Straně v Praze 1, včetně domů v ulici Letenská čp. 29-33/III. Výzkum probíhá déle než rok a ještě v září 2007 nebyl zcela ukončen. Při jeho provádění byla v říjnu 2006 objevena situace vymykající se běžným archeologicky zkoumaným městským objektům, která je i v rámci rekonstruovaného klášterního areálu izolovaným solitérem původně náležejícím do zcela jiného sociálního i uměleckého prostředí. Pod podlahou jednoho ze sálů bývalé Pivnice u sv.Tomáše v čp. 33/III zůstala fragmentárně dochovaná spodní část umělé jeskyně – grotty, jež původně příslušela manýristické Valdštejnské zahradě, vybudované v závěru 20. let 17. století. Tématu grotty se v širších souvislostech dlouhodobě věnuje Dr. Ivan P. Muchka, nověji Mgr. Sylva Dobalová. Již před zahájením výzkumu bylo zřejmé, že vévodova grotta byla špičkovou stavbou evropské úrovně.
Ve Valdštejnské zahradě byly grotty dvě – malá (severní), zakomponovaná do komplexu saly terreny a zástavby podél nádvoří, a velká grotta v jihozápadním rohu zahrady, jíž je věnován předkládaný příspěvek. V rámci zahrady představovala jižní grotta (obr. 1) ohradními zdmi sevřenou samostatnou budovu trojúhelníkového půdorysu, v jejímž interiéru byl vytvořen prostor navozující iluzi podzemní krápníkové jeskyně. Archeologickým výzkumem se podařilo odkrýt části původní výzdoby, nastínit členění prostoru i výškové terénní nárůsty spojené s jednotlivými etapami užívání prostoru a zvyšováním podlah. Objevem a vyčištěním krápníky vyzdobené zazděné niky pokračující do prvního patra výzkum potvrdil názor, že dnešní klenba přízemního, vůči Letenské ulici zapuštěného prostoru je vložena dodatečně (obr. 2,3 C), a že původní klenba je stropem dnešního prvního patra (Hýzler 1966, 14). Vyvrátil tak interpretaci (Vlček 1999, 171), že obě klenby - jak přízemí tak prvního patra - náleží grottě, což by v důsledku předpokládalo grottu patrovou. Dle názoru výše citovaného J. Hýzlera došlo při vkládání pozdější barokní klenby s cílem zvětšit světlost přízemního prostoru ke snížení původní podlahy z doby vévodovy na recentní úroveň 189,54 m platnou do roku 2006. Objevem skutečné úrovně původní raně barokní podlahy (obr. 2 A) na kótě výrazně hlubší – 188,59 m se však prokázalo, že při vkládání klenby nebyla původní podlaha snížena, ale naopak postupně o 1 m navýšena.
Interiér grotty má přibližně tvar rovnoramenného trojúhelníka s delšími stranami 24 m a kratší stranou 13 m. Půdorys centrálního prostoru vytváří elipsu o osách 11 a 9 m, klenba je nesena po obvodu 6 pilíři (obr. 4). V severozápadním z nich byla nalezena zmíněná zazděná jeskyňka nepravidelného půdorysu cca 1,2 x 1,2 m. Směrem východním byla z centrálního prostoru přístupná dvojice bočních prostor, jihozápadní z nich vyplňovalo jezírko. Západně od centrální jeskyně se procházelo do trojúhelníkovitého prostoru, dnes zvaného předsíňka, jehož původní funkce není jednoznačná. Ve výkopu pro kanál vzduchotechniky v tomto prostoru jsme objevili stopy dalšího jezírka, jehož plochu však nelze pro malý rozměr sondy určit. Vodní prvek hrál v účinku grotty výraznou roli. Kromě obou jezírek, z nichž východní jezírko mohlo obsahovat dle hrubého propočtu 9 m3 vody, jsme v jediném fragmentu původní podlahy registrovali podél pilíře vymodelovanou stružku na vodu, v jedné ze zdobených stěn zůstal zabudovaný vývod keramického vodovodního potrubí.
Ve výškovém intervalu 188,59 (původní podlaha grotty) – 189,52 m (podlaha pivnice) se podél některých částí obvodového zdiva a pilířů jeskyně zachovala kompletní krápníková výzdoba. Sestávala z důmyslně šikmo ložených, skládaných opukových balvanů, jejichž rozmístění podél stěn a zejména u nároží imitovalo přirozenou jeskynní scenérii. Balvany byly překryty maltovou vrstvou s úlomky prejzů a dlaždic, jejíž povrch byl jemně, detailně vymodelován do souvislé plochy hrbolků a opatřen šedým nátěrem. Výsledná stěna byla záměrně značně křivá, často podbíhající pod zdivo mladší barokní klenby. Nejlépe se výzdoba grotty zachovala okolo pilířů na jižní straně centrálního prostoru a v jižní části ochozu, v úzké „sluji“ u západního cípu východního jezírka. Zde zůstala výzdoba ve výškovém intervalu 188,5 – 189,54 m až do doby ukončení výzkumu neporušena a proporčně i provedením působila velice přirozeným dojmem včetně znázornění stružek, svádějících vodu do jezírka. Vlivem uzavřeného prostředí pod podlahou maltová vrstva vlhla a stala se velice křehkou, vypreparování povrchu krápníků z okolního kamenitého až suťového zásypu bylo pracné a náročné na trpělivost a jemnost.
Objev úrovně původní raně barokní podlahy a prokázání druhotného vložení dnešní klenby přízemí umožnily stanovit výšku centrálního prostoru na 7,7 m. Otázku původního vstupu do jeskynního systému se výzkumu vyřešit nepodařilo. Není jednoznačně potvrzená funkce 2,6 m širokého, naplno vyzděného prostoru s minimální hloubkou 0,6 m a výškou u paty klenby 1.8 m ve zdi mezi centrálním elipsovitým prostorem a zahradou (obr. 3 B), jenž má i zvenčí odezvu v anomálii ve výzdobě „Krápníkové stěny“. Výzkum prokázal, že interiér grotty byl ještě za své původní funkce minimálně jednou přestavován, než se v r. 1765 (Vilímková 1966, 10) stal natrvalo součástí hospodářského zázemí augustiniánského kláštera a byl na dvě staletí spojen s provozem pivovaru.
Dnes je z grotty prezentována jen její vnější severní obvodová stěna jako hraniční stěna Valdštejnské zahrady, pokrytá výzdobou provedenou stejnou technologií jako krápníky v interiéru. Oficielně je označována jako „Krápníková stěna“. Kdo však viděl v červnu kvetoucí liánu vistárii čínskou, může být překvapen podobou výtvarného pojetí výzdoby stěny se vzhledem zmíněné mohutné liány. Dojem umocní důsledné oddělení nižšího přízemního pásu s listovím od horní části s bohatě kvetoucími hrozny květů. V tomto pojetí působí důvěryhodně i přítomnost hadů, ještěrek a dalších zoomorfních vyobrazení, na rozdíl od jejich výskytu mezi krápníky. Je-li motiv výzdoby „Krápníkové stěny“ opravdu manýristickým originálem a zobrazuje-li vskutku vistárii, je vnější stěna budovy grotty i zajímavým příspěvkem v otázce seznamovaní Evropy s cizokrajnými rostlinami a při sledování aplikace vistárie jako rostliny z asijského (Wisteria sinensis) a severoamerického (Wisteria floribunda) kontinentu v evropských zahradách. Podle dostupných informací se v Evropě liána vistárie čínská začala pěstovat až v roce 1816.
Příslušnost interiéru jižní grotty k Valdštejnské zahradě se takřka vytratila z povědomí širší veřejnosti, leckdy i veřejnosti odborné (např. Hlavsa - Vančura 1983, 77, obr. 18). O to je záslužnější, že část výzdoby grotty bude rekonstruována a uchována v prostoru hotelu, jako jediný archeologicky odkrytý nález na celém staveništi zachovaný a presentovaný na svém původním místě.

Literatura:
Hlavsa, V. - Vančura, J. 1983: Malá Strana/ Menší město pražské. Praha.
Hýzler, J. 1966: Pasportizace SÚRPMO, Architektonický průzkum domu čp. 33/III, 13 – 18. Praha.
Vilímková, M. 1966: Pasportizace SÚRPMO, Stavební historie domu Malá Strana čp. 33/III, 1 – 12, Praha.
Vlček, P. 1999: čp. 17/III. In: Vlček, P. a kol., Umělecké památky Prahy - Malá Strana. Praha 1999, 147 – 159.



Zemřela Helena Olmerová

Zdeněk Dragoun – Michal Tryml

Po těžké nemoci zemřela na konci září 2007 naše milá kolegyně, dlouholetá spolupracovnice a kamarádka Helena Olmerová. Po krátkém působení v Archeologickém ústavu ČSAV nastoupila v roce 1967 do tehdejšího Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, kde patřila mezi první odborné pracovníky archeologickém oddělení. Vzhledem k problematice, které se u památkářů většinově věnovala, studovala v letech 1971-73 postgraduálně i dějiny architektury a umění.
Prvním větším samostatným pražským výzkumem Heleny Olmerové byl výzkum Pinkasovy synagogy (1968), poté následoval odkryv románské rotundy v kostela sv. Pankráce (1974). Už v příštím roce zahájila práce vyvolané rekonstrukcí Novoměstské radnice a pak se kolotoč akcí, který postihl přetížené oddělení pražských památkářů, rozběhl naplno: 1975-76 Liboc, 1978 Charvátova, Spálená, 1979 Anděl, 1979-82 Radlice, 1981 Liboc, 1982-83 kostel sv. Jana na Bojišti. A to vyjmenováváme pouze větší výzkumy. Byla to doba výstavby metra i dalších rozsáhlejších akcí, na kterou vzpomínají ti, kteří se zúčastnili tohoto kolotoče s mrazením v zádech. Nesmíme ale zapomenout na výkopy, na jejichž realizaci se Helenka (jak jsme jí všichni říkali) podílela jako spoluautorka. Patří mezi ně výzkum plochy budoucí stanice metra Kaprova (1974) a především největší archeologický výzkum té doby vyvolaný výstavbou obchodního domu Kotva (1971). Po formálním odchodu do důchodu v roce 1986 dalších několik let pokračovala v práci zpracováváním vybraných starších výzkumů.
Helena Olmerová zůstane v naší paměti nejen svými odbornými výsledky, ale i svým pozitivním a optimistickým přístupem k profesním záležitostem i k životu. Vše zvládala s pověstným úsměvem, zdánlivě lehce, bez potíží. Dokázala kolem sebe zformovat nezapomenutelnou skupinu „dědků“, kopáčů Pražského stavebního podniku, vesměs bývalých politických vězňů. Kontakty s ní i s jejími kopáči se tak staly pro nás, (tehdy) mladší spolupracovníky, nenásilným a osvěžujícím školením v jinak spíše násilné a neosvěžující době.
Od letošního 30. září jsou už zase pohromadě.

Helena Olmerová – bibliografie

Články
Olmerová, H. 1950: Eneolitický nález z Postoloprt. Archeologické rozhledy 2, 212 - 214, 286, 293
Olmerová, H. 1953: Slovanský nález z Chrástu u Milevska. Archeologické rozhledy 5, 752, 766, 769, 834, 841
Olmerová-Pokorná, H. 1954: Slovanské pohřebiště v Raděticích u Příbramě. Archeologické rozhledy 6, 209 - 211
Olmerová, H. 1954: Únětické sídliště u Želének, okr. Duchcov. Archeologické rozhledy 6, 499, 508 - 509, 565, 572
Olmerová, H. 1955: Nález laténského meče v Klučově. Archeologické rozhledy 7, 71, 94, 132, 139
Olmerová, H. 1955: Únětické hroby v Běchovicích. Archeologické rozhledy 7, 22 - 23
Olmerová, H. 1955: Bylanský hrob v Kolíně. Archeologické rozhledy 7, 53 - 55
Olmerová, H. 1955: Eneolitické nálezy z Poříčan u Českého Brodu. Archeologické rozhledy 7, 289 - 292
Olmerová, H. - Pleinerová, I. 1958: Halštatské nálezy ze Somotorské hory. Slovenská archeológia 6, 109 - 114, 115 - 118
Olmerová, H. 1959: Slovanské pohřebiště v Raděticích, okr. Příbram. Památky archeologické 50, 227 - 245
Olmerová, H. 1966: Nécropole a Radětice pres de Příbram (Boheme). Investigations archéologiques en Tchécoslovaquie. Praha – Academia
Olmerová, H. – Kotíková, Ch. – Ječný, H. 1971: Problém středověkých břidlicových domů v Praze. Monumentorum tutela 7, 175 - 202
Olmerová, H. 1976: Stavební historie pražského kostela sv. Pankráce. Umění 24, 359 - 369
Olmerová, H. 1977: Der Fund mittelalterlichen Glases in der Prager Altstadt. Glasrevue 32, 5, 24 - 27
Olmerová, H. - Ječný, H. 1981: Proměny pražské architektury. Zpravodaj dobrovolných aktivů SPPOP v Praze. 11, 12 - 18
Olmerová, H. 1981: Komenda řádu německých rytířů v Praze. Archaeologia historica 7, 433 - 435
Olmerová, H. 1982: Raně středověké sídliště v Praze 6 - Liboci. Archaeologica Pragensia 3, 45 - 86
Olmerová, H. 1983: Nález středověkého pivovarského zařízení na Novém Městě. Staletá Praha 13, 211 - 217
Olmerová, H. 1983: Románský kostel sv. Jana na Bojišti. Zpravodaj dobrovolných aktivů SPPOP v Praze 21, 10 - 13
Olmerová, H. 1984: Zemědělské zázemí předlokační Prahy: Radlice, Liboc. Archaeologica Pragensia 5, 325 - 329
Olmerová, H. - Kršáková, S. 1984: Novoměstské Charváty a jejich zakladatel. Staletá Praha 14, 157-170, 223 - 224
Čiháková, J. - Ječný, H. - Kršáková, S. - Olmerová, H. - Stehlíková, D. - Špaček, L. - Tryml, M. 1984: Praha v raném středověku. Jeden ze současných pohledů na vývoj přemyslovského města. Archaeologica Pragensia 5/2, 211 - 288
Olmerová, H. 1987: Výzkum votivního kostela sv. Jana na Bojišti. Staletá Praha 17, 71 - 82
Olmerová, H. 1988: Loretánské náměstí ve středověku. Staletá Praha 17, 33 - 45
Olmerová, H. 1991: Ritualbad bei der Pinkas-Synagoge in der Prager Aldstadt. Judaica Bohemiae 27, 69 - 79
Pavlů, I. - Olmerová, H. 1991: Neolitický sídelní areál v Liboci, k.ú. Praha 6 - Dolní Liboc. Archaeologica Pragensia 11, 5 - 64
Ječný, H. – Olmerová, H. 1992: Historie a proměny jednoho bloku při hradbách Starého Města pražského. Staletá Praha 22, 21 - 70.
Dragoun, Zd. – Olmerová, H. - Tryml, M. 1992: K jubileu Huberta Ječného, Staletá Praha 22, 5 - 6


Zprávy o výzkumech
Olmerová, H. 1955: Zpráva o výzkumu slovanského pohřebiště v Raděticích, okr. Příbram v květnu a červnu 1954]
Olmerová, H. 1969: 186. Praha 1 - Nové Město b) zahrada fary u sv. Jindřicha. Bulletin záchranného oddělení 6/1968, 111
Olmerová, H. - Ječný, H. 1969: 184. Praha 1 - Josefov, Staronová synagoga. Bulletin záchranného oddělení 6/1968, 105
Olmerová, H. - Kotíková, Ch. 1969: 187. Praha 1 - Staré Město, Pinkasova synagoga. Bulletin záchranného oddělení 6/1968, 112
Olmerová, H. 1972: 175. Praha 1 - Staré Město f) kolem Pinkasovy synagogy čp. 23/V na jihozápadním okraji židovského hřbitova. Výzkumy v Čechách 1969, 124 - 125
Janská, E. - Olmerová, H. 1977: Praha 1 - Nové Město (nároží Národní třídy a Spálené ulice). Pražský sborník historický 10, 206 - 209. Praha
Olmerová, H. 1973: Přehled archeologických výzkumů v Praze v roce 1971. Pražský sborník historický 8, 220 - 221
Olmerová, H. - Ječný, H. 1973: Přehled archeologických výzkumů v Praze v roce 1971. Pražský sborník historický 8, 221 - 223
Olmerová, H. 1978: Praha 6 - Dolní Liboc, č. kat. 407. Pražský sborník historický 11, 206 - 208
Olmerová, H. 1980: Praha 2 - Nové Město, ul. Na bojišti (Kronika). Pražský sborník historický 12, 245 - 246
Olmerová, H. 1981: Praha 1 - Nové Město, Charvátova, Purkyňova, Spálená ul. Pražský sborník historický 13, 174 - 178
Olmerová, H. 1981: Archeologický výzkum v Praze v roce 1978. Pražský sborník historický 13, 174 - 178
Olmerová, H. 1982: 277. Praha 1 - Nové Město a), Spálená ulice čp. 73/II. Výzkumy v Čechách 1978-79, 98
Olmerová, H. 1982: 277. Praha 1 - Nové Město b), Charvátova ulice čp. 56/II, ppč. 724. Výzkumy v Čechách 1978-79, 98 - 99
Olmerová, H. 1982: 277. Praha 1 - Nové Město c), Purkyňova ul. čp. 1404/II. Výzkumy v Čechách 1978-1979, 99
Olmerová, H. 1984: 299. Praha 1 - Hradčany, Loretánské nám., ppč. 742. Výzkumy v Čechách 1980-81, 96
Olmerová, H. 1984: Praha 1 - Hradčany, Loretánské nám. Pražský sborník historický 17, 140 - 141
Olmerová, H. 1984: Praha 5 - Radlice, Radotín, Řeporyje, Zlíchov. Výzkumy v Čechách. 1980-81, 10
Olmerová, H. 1984: Praha 5 – Smíchov. Pražský sborník historický 17, 174 - 175
Olmerová, H. 1984: Praha 6 - Dolní Liboc, parc. 438. Pražský sborník historický 17, 176 - 177
Olmerová, H. 1984: Archeologický výzkum v Praze v letech 1979-1981. Pražský sborník historický 17, 139 - 141
Olmerová, H. 1984: Praha 6 - Dolní Liboc, Lysolaje. Výzkumy v Čechách 1980-81, 10
Olmerová, H. 1988: Praha 2 - Nové Město, Kateřinská ulice. Pražský sborník historický 21, 198

Prameny – Nálezové zprávy
Olmerová, H. 1968: Praha 1 - Malá Strana, Lichtenštejnský palác čp. 506, Cihelná ul. čp. 102 a U lužického semináře čp. 111. Nálezová zpráva o výzkumu č. XX-1/PÚPP. Archiv NPÚ HMP. Praha
Olmerová, H. 1973: Praha 1 - Nové Město, Příkopy čp. 859/II, ppč. 539 (Slovanský dům). NZ o výzkumu č. XL-1. Archiv AÚ Praha, čj. 2113/88
Olmerová, H. 1974: Praha 2 - Nové Město, Karlovo nám. čp. 1/II, ppč. 768 (Novoměstská radnice). NZ o výzkumu č. XXVII. Archiv AÚ Praha, čj. 2114/88
Olmerová, H. 1974: Praha 1 - Staré Město, Kaprova ul. NZ o záchranném výzkumu ve výkopech pro přeložky inženýrských sítí v r. 1973. Archiv NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. 1976: Praha - Nové Město, ppč. 739. NZ o výzkumu PÚPP č. XXXII v r. 1972. Archiv AÚ Praha, čj. 2083/80
Olmerová, H. 1980: Praha 1 - Nové Město, Charvátova ulice čp. 56/II, ppč. 724. NZ o výzkumu č. LXXXIX/PÚPP. Archiv AÚ Praha, čj. 2084/80
Olmerová, H. 1984: Praha 1 - Hradčany, Loretánské nám., ppč. 742, sonda v místě býv. kaple sv. Matouše před Černínským palácem. NZ. Archiv NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. 1984: Praha 1 - Nové Město, Purkyňova ul. čp. 1404/II. NZ o výzkumu č. XCIII/PÚPP. Archiv AÚ Praha, čj. 1886/84
Olmerová, H. 1984: Praha 1 - Nové Město, Spálená ul., čp. 73/II. NZ o výzkumu č. XC/PÚPP. Archiv AÚ Praha, čj. 1875/84
Olmerová, H. 1988: Praha 1 - Staré Město, ppč. 683/1 (OD Prior - Kotva) - studna. NZ o výzkumu PÚPP č. XXX/1. Archiv AÚ Praha, čj. 2100/88
Olmerová, H. 1988: Praha 1 - Staré Město, ppč. 683/1, 2, čp. 673/I. NZ o výzkumu PÚPP č. XXX/4. Archiv AÚ Praha, čj. 2104/88
Olmerová, H. 1989: Praha 1 - Nové Město, zahrada u fary sv. Jindřicha, ppč. 117 mezi čp. 971 - 974/II. NZ. Archiv AÚ Praha, čj. 3405/89
Olmerová, H. bez data: Praha 2 - Nové Město, čp.1684, čp.466/II, mezi ulicemi Na Bojišti a Kateřinskou, NZ PSSPPOP. Archiv archeologického oddělení NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. bez data: Praha 1 - Staré Město, východně od Rybné ulice (OD Prior-Kotva), ppč. 683/I, NZ č.j.7/1 PSSPPOP. Archiv archeologického oddělení NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. bez data, Praha 6 - Dolní Liboc ppč. 438/475 NZ PSSPPOP. Archiv archeologického oddělení NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. bez data: Praha 2 - Nové Město, dvůr u čp. 465/II, ppč. 1687, sv. Jan Na Bojišti, NZ PSSPPOP výzkum CXXXV (28/82). Archiv archeologického oddělení NPÚ ÚOP Praha
Olmerová, H. 1968-1970: Praha 4 - sv. Pankrác, NZ rok 1968-1970, PSSPPOP. Archiv archeologického oddělení NPÚ ÚOP Praha