Autor: Jan Havrda - Michal Tryml
Publikováno dne: 04. 04. 2007

Pražský sborník historický v tisku

Karmelitská ulice čp.387/III a Nebovidská ulice čp.459/III
V letech 2003 až 2005 proběhl rozsáhlý výzkum, jeden z největších v historickém centru Prahy. Byl vyvolán rekonstrukcí areálu bývalé tiskárny na hotel a jeho plocha měřila více než 2600 m2. Výzkum zahrnul všechna místa nových podzemních prostor, prohloubení stávajících sklepů a výkopy pro nové inženýrské sítě. Průměrná mocnost historických terénů se pohybovala od 2 do 7 metrů.
V období pravěku lokalita zřejmě nebyla osídlena. K nejstarším antropogenním situacím patřila poloha člověkem přemístěných říčních valounů, které byly položeny na povrch podloží (svahové hlíny na niveletě 186,20 m n.m.). Kameny byly překryty vyvinutým půdním typem. Ze stratigrafické situace vyplývá, že se jedná o vrstvu vzniklou patrně v průběhu staršího pravěku. Bohužel artefakty, které by umožnily přesněji datovat vznik této polohy, nebyly nalezeny. O pravěkém osídlení vypovídá několik pravěkých střepů, které byly zjištěny ve středověkých sídlištních vrstvách a výplních jako starší příměs. Geologické podloží pro raně středověké osídlení na lokalitě tvořil půdní sediment (splachem přemístěná půda). Jeho povrch se mírně svažoval k východu až k jihovýchodu (z nivelety 189,20 na kótu 187,00 m). Pod půdním sedimentem se nacházel až jeden metr mocný půdní typ, který se vyvinul na petřínských svahových uloženinách.
K nejstarším sídlištním pozůstatkům patří několik zahloubených objektů, zaniklých podle keramiky v zásypu patrně v 10. století. Výraznější dokumentovaný sídlištní horizont náleží následujícím dvěma stoletím. Kromě jiných nálezů je prezentován i pozůstatky několika dřevohliněných staveb. Z mělce zahloubeného podlaží jedné z nich odkryl výzkum jámy po kůlech a žlábky, do nichž byla uložena spodní část vodorovné dřevěné konstrukce. Součástí této stavby o rozměrech 6,5 - 7,5 x 9 m byla i vstupní šíje se schody vyhloubenými do podloží. Nejčastěji odkrývanými nálezy 11. a 12. století jsou ale typické sídlištní objekty - jamky a jámy po kůlech, mělké žlábky a ohniště. K nálezům tohoto horizontu hlavně v jižní části plochy patří i zahloubené části pyrotechnologických zařízení (torza nístějových částí pecí?, výhně?), jejichž četnost (několik desítek) naznačuje, že zde existoval raně středověký výrobní areál. Jeho další specifikaci ztěžuje skutečnost, že v těchto objektech či v jejich blízkosti nabyl nalezen takřka žádný výrobní odpad (struska) ani polotovary, výrobky a suroviny. K popisovanému horizontu patří i mírně zahloubený dům, jehož obvodové zdivo, dochované do výšky 0,5 metru a vystavěné z téměř pravidelně otesaných opukových kamenů, připomínalo zdivo pražských románských kvádříkových domů.
K nejvýraznějším nálezům výzkumu patří odkryv raně středověké fortifikace opevňující od jihu Malou Stranu. Opevnění přibližně západovýchodní orientace zde bylo dokumentováno v linii dlouhé více než 48 metrů. Systém sestával z rozměrného příkopu a dřevohliněné hradby. Dno příkopu, širokého 17 - 19 metrů, se nepodařilo zjistit ani s použitím geologické sondovací tyče. Minimální hloubka příkopu byla 6,3 metrů. Místy ležela na severním svahu příkopu souvislá až trojvrstvá poloha lomové opuky, s velkou pravděpodobností destrukce kamenné čelní plenty hradby. Její původní šířku nebylo možno určit, minimálně dosahovala 5,5 m. Výšku hradby je možno pouze odhadnout na přibližně 3 - 5 m. Její konstrukce byla tvořena kamennou opukovou plentu, širokou 0,6 – 1,2 m, a horizontálně uloženými jednoduchými dřevěnými rošty s dřevy orientovanými kolmo k průběhu opevnění, z nichž některé byly provázány s plentou. Z té byla dochována pouze spodní vrstva kamenů, která byla položena přímo na podloží, místy do mělkého výkopu. Kromě několika omletých drobných zlomků keramiky (raně středověkých i pravěkých) byl v tělese hradby nalezen jeden fragment železářské strusky. Zatím velmi předběžně je možné klást existenci této fortifikace někam do intervalu 10. - 12. století. V jižní části plochy příkop nenarušil žádnou starší sídlištní vrstvu, na severu byla situace značně narušena mladšími zásahy. Více informací přinese až konečné zpracování výzkumu.
Existence příkopu v této části Malé Strany není úplně novou informací. Jeho části byly již dokumentovány výzkumem na dvoře budovy MŠMT v čp. 528/III (PSH XXXII, s. 305) i na ploše Karmelitské ulice. Oba zmíněné výzkumy proběhly s omezením, které provází výzkumy liniových staveb. Referovaný plošný výzkum by mohl přinést zásadní informace nejen o objektu samém (především o tělese hradby, kterou oba starší výzkumy nemohly zachytit), ale také o terénní situaci bezprostředního okolí příkopu. V každém případě se bude muset budoucí historické bádání vyrovnat se skutečností, že v určitém období byla opevněná plocha sídelního prostoru pod Pražským hradem výrazně větší než se dosud uvažovalo.
Po zániku raně středověké fortifikace byl prostor využíván k sídlení. Výrazným dokladem jsou fragmenty několika odkrytých domů obvykle čtvercové dispozice zhruba 5 x 5 m, jejichž do terénu mělce zahloubená opuková podezdívka nesla dřevěnou konstrukci. Z té se dochovaly pouze nepatrné zbytky spodních trámů. Tyto stavby nepříliš obvyklé konstrukce jsou předběžně datovány k přelomu 13. a 14. století. K vrcholnému středověku náleží i několik pecí, s největší pravděpodobností potravinářských. Při výzkumu se zatím nepodařilo vyřešit možný vztah nalezených objektů 14. století ke středověkému klášteru magdalenitek, k jejichž majetku alespoň část lokality patřila. Doklad středověké parcelace lokality představuje mohutná zeď rovnoběžkového směru vystavěná na hlínu z lomové opuky, sledovatelná v délce cca 35 m. Není vyloučeno, že tato zeď nějakým způsobem souvisí právě s existencí kláštera.
Ve střední části domu čp. 387/III při Karmelitské ulici byl odkryt kompletní půdorys polygonálního závěru klášterního kostela sv. Maří Magdaleny, připomínaný poprvé v r. 1319. Výkopové práce byly ukončeny po vybrání zásypů, zhruba na úrovni původní gotické podlahy, takže nebyly narušeny hroby hřbitovního horizontu vně kostela ani souvrství pod jeho podlahou. Pouze na jednom místě uvnitř svatyně proťaly výkopy sled starších nadložních vrstev. Na podloží, které bylo zachyceno na úrovni 188,80 m, byl zjištěn více než 50 cm mocný horizont předklášterního osídlení. Základová spára zdi kostela byla dokumentována na úrovni 188,40 m, stavební úroveň zhruba o 80 cm výše. Po ukončení prací bylo odkryté zdivo konzervováno, přikryto geotextilií a výkopy zasypány pískem. V současné době je připravován projekt prezentace.
Výkopy v severozápadní části téhož domu zjistily, že severní obvodová zeď presbytáře gotického kostela sv. Maří Magdaleny je kolmo přisazena na zeď pokračující dále severním směrem. Tato starší zeď běží souběžně se západní obvodovou zdí současného domu v takové blízkosti, že mladší konstrukce zničila její západní líc. Dochovaný východní líc má zřetelný kvádříkový charakter. Přibližně po pěti metrech se zeď vystavěná románskou technikou v pravém úhlu lomí směrem k západu (tj. do Karmelitské ulice). Není vyloučeno že její pokračování objeví plánované výkopy v prostoru ulice. Východně od kvádříkové zdi byl v nevelké sondě odryt více než 150 cm mocný hřbitovní horizont, jehož časový interval (především počátek) není zatím zcela jednoznačný. Podloží zde bylo dokumentováno na niveletě 189,20 m, základová spára zdi na se nacházela v hloubce 188,30 m, pravděpodobné rozhraní základového a nadzemního kvádříkového zdiva bylo ve výšce 189,40 m. Interpretace objevené zdi zatím nemůže být definitivní, ale myšlenka o románském předchůdci sv. Maří Magdaleny se sama nabízí.
Součástí hospodářství kláštera byla i zahrada, kterou však archeologicky doložit nelze. Při husitských válkách došlo k devastaci kláštera a konvent magdalenitek zanikl. Patrně k pozdně středověkým zděným konstrukcím náleží i několik liniových staveb – kanálů vyzděných z břidlicových kamenů kladených na hlínu, které byly překryty pečlivě provedenou dlažbou komunikace nebo prostranství.
Celkové vyhodnocení půdorysného uspořádání parcel vrcholně středověkých a raně novověkých měšťanských domů, jejichž základové konstrukce byly výzkumem odkryty, je za současného stavu zpracování předčasné. Interpretačním problémem bude především skutečnost, že zkoumány byly pouze zadní partie parcel, zatímco jejich přední části při Karmelitské ulici jsou skryty pod budovou někdejšího barokního dominikánského kostela. Z renesanční zástavby zadních partií městských parcel se dochovalo pouze několik zděných konstrukcí. Nejlépe byla zachována ta, kterou interpretujeme jako zahloubený předpecní prostor pece, která byla později kompletně přestavěna na zděnou odpadní jímku. Z její výplně pochází soubor kvalitního renesančního skla.
Významná změna nastala s příchodem dominikánů na tuto lokalitu v roce 1604. Řád postupně získal všechny měšťanské domy v tomto prostoru. V souvislosti s výstavbou barokního konventního chrámu a klášterních budov v 2. polovině 17. století byla starší (středověká i renesanční) zástavba odstraněna či podstatně přestavěna. I při výzkumu v prostoru východně od barokního kostela sv. Máří Magdalény byly odhaleny konstrukce vzniklé při výstavbě dominikánského kláštera. Překvapivě mohutné je zdivo základů křížové chodby kláštera. Konstrukce západní zdi rajského dvora stála na vynášecích pasech, které vyrůstaly z mohutných, až do petřínských svahů zahloubených pilířů. K barokní zástavbě patřily též mocné opukové základové zdi, které náležely k severnímu křídlu klášterní kvadratury. Za josefínských reforem v roce 1784 došlo ke zrušení kostela i kláštera. Konventní budovy byly rozprodány a utilitárně přestavovány. Výzkumem byly některé z těchto přestaveb doloženy. Nejvýraznější z nich byla přestavba na tiskárnu (po roce 1879), která zde pracovala až do roku 1992.
Jan Havrda - Michal Tryml, NPÚ HMP