Odbor archeologie NPÚ Praha

1. Anonymní pohledová mapa Podvyšehradí s dnes zaniklým kostelem sv. Alžběty, kolem roku 1648 (Kašička – Nechvátal 1985, obr. příl. 17). Světleji vyznačená plocha výzkumu.		2. Ústí Botiče do Vltavy na konci 19. století. V popředí bývalé čp. 84 a původní železniční most, v pozadí dnes neexistující kamenný můstek přes Botič (dnes prostor křižovatky Vyšehradská – Svobodova). Foto M. Adler (Jungmann 2005, 24, obr. 60).

Převládající složka zdejšího nadloží (povrch 192,00 až 192,50 m n. m.) byla zastoupená komponenty, které náležely k novověké periodě dějin oblasti. Jednalo se o její mladší fázi (2. polovina 17. až 19. století), reprezentovanou jak hospodářskou a obytnou zástavbou původního areálu mlýna, tak i staršími doklady novověkých aktivit (zahloubené objekty, nivelační úrovně) z doby kolem 1. poloviny 17. století. Přítomnost intaktních situací náležejících k vrcholně středověkému období (14. – 15. století) nebyla během výzkumu potvrzená. Taktéž nebylo doloženo starší středověké a pravěké osídlení.

3. Jan B. Minařík (1905), olej na plátně, 52 x 58. Pohled na místo výzkumu (v pozadí) směrem na dům. čp. 254 a dodnes stojící čp. 255 (bývalé čp. 55) a čp. 413, úplně vzadu současné čp. 1349 (Státníková – Polák 2009, 166).

4. Výřez z listů č. 138 a 139 z mapy tzv. císařského otisku stabilního katastru (stav kolem roku 1856), oblast mezi současnou ulici Vyšehradskou a ústím mlýnského náhonu do Botiče – místo archeologického výzkumu, s patrnými stavbami bývalého Fabianovského mlýna (označeno číslem 54); zástavba odhalená výzkumem označena čísly 53 a 71. Průběh hranice mezí Novým Městem pražským a Vyšehradem na stejném plánu – červeně s černými křížky.

V průběhu výzkumu se podařilo přiblížit geomorfologické a hydrologické poměry nejjižnější části Nového Města pražského. Nová zjištění a jejich srovnání s ikonografickými prameny a archivními mapovými podklady, dovolují bezpečně identifikovat původní novoměstský břeh Botiče o cca 15 m severněji, než jsme dosud předpokládali. K jeho následnému posunutí jižním směrem došlo v průběhu 18. či spíše na počátku 19. století, kdy byly zdejší parcely jednorázově rozšířeny směrem k Vyšehradu. Někdy v 1. polovině 19. století došlo k výstavbě severní nábřežní zdi zdejší vodoteče. Stavební práce, na výzkumem sledovaném úseku probíhaly minimálně ve dvou patrně nesouvisejících etapách. Východnější partie byla vystavěna dříve a souvisela s vymezením plochy původního čp. 71 a s jeho návazností na sousedící můstek, jehož mohutný, ze žuly vystavěný základ a západní líc byl výzkumem doložen na rozhraní chodníku a vozovky Vyšehradské ulice. Západní část nábřežní zdi vznikla v závěru 19. století. Základová partie konstrukce byla tvořená křemenci spojovanými vápennou maltou a její jižní líc měl podobu nahrubo omítnutého nepravidelného kyklopského zdiva, podle dostupných plánů vystavěného na dřevěném roštu. V odhaleném úseku byla odkrytá svrchní část jejího tělesa včetně balustrádového prvku s in situ dochovanou řádkovou nadzemní částí.

5. Srovnávací plán zájmové oblasti s vyznačením: současné zástavby – 1; plochy plánované novostavby – 2; zdejší zástavby podle archivních plánů (především tzv. císařských otisků stabilního katastru k roku 1852) – 3; průběhu mlýnského náhonu a toku Botiče (podle tzv. císařských otisků stabilního katastru, stav k roku 1852) – 4; opěrné zdi břehu Botiče (stav k roku 1890) – 5; sklepních prostor zrušeného čp. 53/čp. 253 – 6; plochy archeologických sond – 7; zděných konstrukcí odhalených zjišťovacím archeologickým výzkumem č. 2014/37 – 8. Grafický zpracoval: J. Hlavatý a E. Ditmar, 2015. Archiv AO NPÚ Praha.

Zásadní změnu do podoby zdejší zástavby a jejího blízkého okolí vnesla výstavba (1871-72) a následné rozšíření kapacity železničního mostu na počátku 20. století. Postupná asanace Podskalí a propojení jeho dopravní infrastruktury s ostatními částmi města si vynutily vznik nových komunikací a rekonstrukci průběhu starších ulic. To ovšem znamenalo svedení Botiče do rozměrného podzemního kanálu. Původní koryto (s nábřežními zdmi) bylo zasypáno v první dekádě 20. století a na jeho místě byla vytyčena Svobodova ulice.

Mezi důležité poznatky, které poskytl provedený výzkum, můžeme dále uvést zjištění o proměnách zdejší novověké zástavby a výškových poměrech jejího provozního zázemí (do skály vytesaný a v 1. polovině 20. století zaniklý sklep původního čp. 53). Totéž můžeme říci o sanitární vybavenosti jednotlivých nemovitostí, které byly zastoupeny zděnou přepadovou jímkou či několika odpadními respektive odvodňovacími kanály, jež ústily skrz nábřežní zeď do Botiče.

6. Západní profil v sondě S06. Kresebná a fotografická dokumentace parcelní zdi bývalého čp. 71. Archiv AO NPÚ Praha.

I přesto, že prováděné archeologické práce měly spíše zjišťovací charakter, povedlo se zde provést plošný odkryv povrchů geologického podloží. Na zkoumaném místě se nalézají velmi slabě zvětralé drobové břidlice až křemence s odolných sedimentů letenského souvrství ordoviku. Na sledovaných parcelách byla takto v prostoru holocenní nivy Botiče a Vltavy na několika místech doložena existence skalního pahorku (maximálně 191,6 m n. m., minimálně 187,20 m n. m.). Absence zvětralin, kvartérního pokryvu či holocenní půdy a čerstvý vzhled skály poukázaly, že v minulosti došlo k umělému snížení (odlámání) povrchu tzv. okrouhlíku (skalního jádra vkleslého meandru), který se vytvořil poblíž ústí Botiče do Vltavy, a to zřejmě o více než jeden metr.

7. Letecký snímek plochy výzkumu a jejího nejbližšího okolí s vyznačením archeologických sond (tmavší žlutá). Archiv AO NPÚ Praha.