Autor:
Publikováno dne: 02. 11. 2007

Utrpení svatého Hotovce

Utrpení svatého Hotovce

Martin Müller
Komentář k obrazu Utrpení svatého Hotovce


Stalo se, že mě vyzval Honza H., abych vysvětlil zdánlivě nevysvětlitelné, totiž symboliku obrazu, který jsem namaloval k šedesátinám doktora Michala Trymla (dále jen Doktor). Dlouho jsem to odkládal v domnění, že se na to zapomene, ale hnulo se ve mně svědomí a já plním to, co jsem sice nedobrovolně, ale přece jen slíbil. Tak se o to na několika řádcích pokusím.
Tak zaprvé - za všechno může Doktor, protože on to byl, kdo slovo hotovec začal používat a přitom nikoho neupozornil na to, že se v žádném slovníku ani encyklopedii nevyskytuje. Zadruhé - za všechno může Doktor, protože slovo hotovec používá k označení lidí, kteří jsou těžce definovatelní a navíc se jednotliví hotovci od sebe natolik liší, že je často velmi obtížné dokázat, že se jedná o jeden živočišný druh. A zatřetí - za všechno může Doktor tím,že se dožil svých šedesátin a postavil mě před nelehký úkol vysvětlit, co jsem to vlastně namaloval.

Ale abych si jen nestěžoval. Musím přiznat, že výzva definovat něco tak neuchopitelného, jako je slovo hotovec, mě silně přitahuje. Také jsem se v poslední době začal obávat toho, že se tohoto úkolu chopí některý z našich současných vrcholných, nebo spíš vrcholových politiků, a my se pak budeme stydět to krásné slovo používat.
Atributem svatého hotovce je lopata. Snad proto, že s ní často pracuje, drží ji pevně v rukách nebo se jí alespoň přidržuje, když je nebezpečí, že by mohl být viděn nehotovcem. Lopata je nástroj, kterým se valná většina hotovců živí a to i s vědomím toho, že kterýmkoli jiným nástrojem by se uživila lépe. Lopaty se často drží proto, aby zakryli své odborné dovednosti, nebyli přeřazeni do kategorie nehotovců a potom zneužíváni jako jejich bývalí kolegové, kteří byli natolik neopatrní a ukázali, že umí při práci myslet. Tyto zoufalce už nikdo k lopatě nepustí, jsou zavaleni hromadou práce a odpovědnosti, kterou na ně navalili óbrnehotovci.
Hotovec na svůj osud často nadává, přitom by s nehotovcem nikdy neměnil, protože ví, že starosti a zodpovědnost je jen stará veteš, která nikomu na zdraví nepřidá. Hotovec je zpravidla pohodář, kterého vytočí nanejvýš to, že hostinský špatně nebo pomalu točí. To je podle mého názoru stručná a velmi zjednodušená charakteristika lidí, které Doktor souhrnně označil za hotovce.

Přikročíme teď k nejsložitější otázce: pokusíme se vypátrat původ samotného slova hotovec. Shromáždil jsem řadu obsáhlých studií, dosud zatím z pochopitelných důvodů nepublikovaných, zabývajících se touto problematikou, ale většinou to byly samé, s prominutím, pitomosti. Proto se budu zabývat pouze těmi serióznějšími, ale i ty podrobím nemilosrdné kritice. Autory studií neuvádím, protože se mnohdy jedná o významné kapacity a já je nechci příliš kompromitovat.
Základ slova hotovec vedl některé badatele k závěru, že je to označení osoby, která je s prací hned hotova. Myslím si, že s tím nemohou souhlasit ani sami hotovci.
Uznávám, že prvorepublikový ministr obchodu a živností,ministr zahraničního obchodu, později předseda a vládní komisař Všeobecného penzijního ústavu, Rudolf Hotowetz /1865-1945/ byl zdatným národohospodářem, ale nechce se mi věřit, že by po sobě zanechal tak početnou skupinu přívrženců svých ekonomických reforem i v dnešní době, kdy nám jeden významný profesor ekonomie již všechno podstatné vysvětlil.
Málo pravděpodobné se zdá být i to, že se jedná o poněkud zastaralý výraz pro osoby obsluhující pece, čili jakési topiče či kotelníky. Ti se sice též oháněli lopatou, ale dokazovat, že slovo hotovec vzniklo špatným přepisem, záměnou posledních souhlásek n a c z původně anglického hot oven /horká pec/, se mi zdá poněkud odvážné.
Jako naprosto nevědecký a zavrženíhodný výplod uvádím též názor nejmenovaného komunistického funkcionáře, že slovo hotovec je původní pokřik zasloužilých příslušníků brigády socialistické práce razičů metra vzniklý v roce 1974 při oslavách zprovoznění trasy C: “Hotové C!“. Jeden z jeho stranických soudruhů šel ještě dál, když tvrdil, že slovo hotovec vzniklo v Sovětském svazu. Gotóvci byli prý ti nejlepší z mladých komsomolců, odchovanců pionýrské organizace, která razila hrdé heslo:“Vsjegdá gotóv!“.
Za podobný nesmysl též považuji tvrzení, že slovo hotovec se má psát se dvěma t, a že hottovci jsou členové ukrajinského fanklubu Karla Gotta, vzniklého již za prvního Mistrova turné po zemích Sovětského svazu. Jestliže jsem zmíněné teorie považoval za ty serióznější, dovedete si jistě představit úroveň těch ostatních.
Na závěr uvádím jasnou odpověď osoby nejpovolanější - totiž Doktora, jenž na položenou otázku, jak vzniklo slovo hotovec a co vlastně znamená, se zahleděl do dálky, povytáhl obočí a pokrčil rameny, což je z přísně vědeckého hlediska definice nejpřesnější, avšak pro laickou veřejnost příliš odborná a málo srozumitelná.

Je tedy na mně,abych objasnil mnohé nevyslovené.
Základním pramenem je málo známá, více jak 800 let zakázaná Legenda o utrpení svatého Hotovécia. Poněkud pochmurný příběh z doby počátku křesťanství promlouvá i k dnešnímu vnímavému čtenáři. Drama se odehrálo někdy koncem července roku 115 na předměstí zaniklého, kdysi slavného asyrského města Ninive na řece Tigridu. Mladý římský voják Hotovétius narazil při kopání příkopu pochodového tábora na podivné hliněné tabulky a na základy jakési stavby, odmítl dále kopat a dožadoval se odborného, dnes bychom řekli archeologického výzkumu. Všichni ostatní příslušníci jeho centurie měli již dávno své úseky vykopány, popíjeli a vesele se bavili na účet neoblomného památkáře. Ve zničujícím slunci trpěl hroznou žízní, ale bál se opustit stanoviště, protože se právem obával toho, že v jeho nepřítomnosti některý z velitelů vydá příkaz k odstranění stavby. Prý se i modlil, aby se stal nějaký zázrak, což dokládá, že s křesťanstvím přišel přinejmenším do styku. Leč žádný zázrak se neudál, Hotovétius zahynul nepochopen, utrápen posměchem spolubojovníků a v neposlední řadě na totální dehydrataci organizmu. V 10. století byl prohlášen za svatého, avšak na 3. lateránském koncilu roku 1179 bylo jeho svatořečení zpochybněno. Bylo to v bouřlivém období bojů proti valdenským, a tak není divu, že některým vysokým církevním hodnostářům vadila i zásadovost nebohého světce. Nejostřeji vystupoval papežský legát Johannes Knezineus, jenž dokázal prosadit po sedmitýdenní protestní hladovce rozhodnutí, že byl roku 1184 Hotovétius s konečnou platností vymazán z registru svatých a dokonce prohlášen za kacíře in memoriam.
Chtěl bych touto cestou poděkovat Doktorovi, že právě on to byl, kdo na tuto dvojí historickou nespravedlnost nenápadně, avšak důsledně upozorňoval a donutil nás vážně se zamyslet nad odkazem nešťastníka jménem Hotovec.
Nechci se moc chlubit, jenom bych chtěl podotknout, že jsem na světě jediný žijící malíř, který na oslavu a připomenutí příkladného života prvního písemně doloženého památkáře namaloval obraz. Nikoho pak nemůže překvapit, že jsem ho věnoval právě Doktorovi.

Pro ty, kterým je můj výtvarný projev nesrozumitelný, ještě několik poznámek. Obraz znázorňuje nešťastného, žízní trpícího římského vojáka ve výkopu. Jeho zbroj symbolicky vrůstá do reliktů některé ze staveb asyrského hlavního města Ninive, v rukou třímá lopatu. Nechutný ďáblík ho pokouší tím, že mu na tělo rozlévá jeho oblíbený nápoj. Ďáblík zde zastupuje ostatní příslušníky legie. Když jsem si rozvrhoval kompozici a chtěl je všechny namalovat, vypočítal jsem minimální rozměry plátna 315 x 165 cm. Doktor mi jistě promine, že jsem z časových i finančních důvodů přikročil k úspornější variantě. Namaloval jsem tedy jen jednu malou postavičku, zato daleko hanebnější, než celá kohorta opilých vojáků.

20. září 2007